O holce otylce

Krásný den přeji vám, co řekli jste si v tuto chvíli, že osud je jen slovní klam a že nevěříte v jeho síly.

Teď poslechněte si pohádku,

v níž hlavní roli žena má,

je o jídle a o zadku,

na němž tuku lehce přebývá.

Tož byla jednou jedna holka,

co nosila ráda tílko,

národností byla Polka

a tělem krev a mlíko.

Však vadu malou ona měla,

a to sice takovou,

že pořád by jen jísti chtěla

buchtu s cukrem makovou.

Tak cpala se tou dobrotou

pokoje si nedala,

až stud měla před nahotou

a obtloustlou se shledala.

Od té doby stále brečí,

když zrak na sebe upře,

však jídlem smutek nevyléčí,

jen na čas slzy utře.

Jak divný život člověk vede,

když sám sebe nemá rád,

tváře má již zcela bledé

a ze své duše žalu sad.

Skončit svoje bytí chce,

ta dívka tukem pokrytá,

že prý bodne se do srdce,

a tak že bude zabita.

Poslední ráno, poslední den,

myslí si ta otylá,

když béře se z domu ven

hledat smrti motýla.

Kráčí si to po cestě

a najednou po boku

zjeví se chalán ve vestě,

co přidává do kroku.

Až před to děvče se on dostal,

ten hoch co někam na spěch měl,

že v noci se málo prospal

však úplně zapomněl.

Pletly se mu jeho údy

jako z gumy hadice,

v tu ránu z kopce válí sudy

na děvu cosi křičíce.

Ta když viděla tu taškařici,

tak začala se řehnit,

jak vepříci chrochtající,

co jdou se kamsi bahnit.

Tak zachránil jí život holý,

ten kluk co spad' na tvrdou zem,

sic tělo ho teď děsně bolí,

ale za ten skutek, čert to vem!

Proto pamatuj si červe lidský,

že náhoda je strýček tvůj.

Tak to zkrátka chodí vždycky,

že hovno tvoří celý hnůj.