Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bez nervů ze želez se mnou za volant nelez

18. 05. 2013 18:50:00
Ať už jedu autobusem, jdu pěšky po ulici nebo stojím na zastávce, pokaždé s nesmírnou zvědavostí pozoruji své okolí. Leccos jsem už za ty léta vypozorovala. Mimo jiné třeba to, že počet řidičů žen se neustále zvyšuje. Tak mě nenapadlo nic lepšího, než řady něžného pohlaví za volantem ještě o něco rozšířit...

Začalo to někdy před rokem a půl. Aniž bych měla jakýkoli vztah k vozům a dopravě jako takové, hrnula jsem se spolu s kamarádkou, která mě nalákala na neodolatelně nízkou cenu výcviku, do autoškoly. Do té doby jsem jen z pozice spolujezdce mlsně pokukovala po řadicí páce a volantu a představovala si, jak by to asi vypadalo, kdybych se jako kočí na kozlíku tohoto plechového kočáru ocitla právě já. No a jelikož mi tehdy bylo nějakých sedmnáct, a do zákonem stanovené dospělosti přeci jen scházel nějaký ten měsíc, tak nebylo kam spěchat. Proto jsem zatím jen navštěvovala tak či tak povinné teoretické hodiny. Musím však upřímně říci, že ranní výuka skládající se ze značek, křižovatek a jiných pro mne potenciálních nástrah vyskytujících se na silnici mě vyděsila natolik, že jsem pak v běžných situacích vyhledávala příležitosti, které by skýtali možnost zodpovězení nějaké dopravní nejasnosti. V praxi to vypadalo tak, že jsem na ulicích čím dál častěji místo s opačným pohlavím navazovla kontakt s dopravními značkami. Jelikož však s jídlem rostem chuť, tak mi po čase rozeznávání přikázaných směrů jízd a jednosměrek připadalo jako úkol pro mrňata. Z toho důvodu jsem se rozhodla pro další level, a přidala jsem si k nim křižovatky. V samotném finále jsem si pak při jízdách s otcem neušetřila kousavé poznámky typu: Zapomněls na blinkr. Neměl by sis podřadit? Nebo tady se smí jet maximálně dvacítkou. Táta tyhle řeči naštěstí bral s rezervou, takže se vždycky jen tak pousmál a nechal mě v přesvědčení, že jsem budoucí řidič génius. Jenže jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Takže se mi tohle nápadné rejpání a chvástání vrátilo v podobě žalostného výrazu mého instruktora při prvních pokusech o nastartování auta. „Pomalu pouštěj spojku, přidávej plyn, jemně.... Ale né Marti, pomalu, ty to tady túruješ jak motorku.“ následovalo vzápětí. Já jsem však tvor učenlivý, a tak jsem navzdory všem nezdarům i já postupně zvládla rozjezd bez „ručky“ i s ní, řazení, blinkry a všechny ty úkony okolo, aby mě instruktor Zdenda bez větších okolků mohl připustit k závěrečné zkoušce.

No, nebudu to protahovat. Řidičák jsem s odřenou kapotou (obrazně řečeno) udělala napotřetí. Poprvé mi čáru přes rozpočet podélným couváním udělal u nás v Jablonci tolik obávaný komisař Čech. Při pokusu o reparát jsem sotva po pěti miutách byla zabržděna, a to doslova. Nebýt Zdendovy pohotové reakce, museli bychom oželet pravé zrcátko, které by vinou mé nepozornosti bylo uraženo o auto parkující v protisměru. Co říci na obhajobu, snad jen, že hlídání obou stran mi vždycky dělalo problémy. Jelikož jsem však tenkrát byla přesvědčena o tom, že to napodruhé zvládnu, tak mě tento nezdar vyvedl z míry natolik, že jsem po zbytek jízdy „mimo hru“ řvala jako malé dítě, a i jindy cynického pana Plívu přinnutila k utěšující promluvě. Kromě mě se dala do pláče ještě peněženka, protože jí bylo jasné, že v nejbližších dnech bude podrobena další drastické liposukci. Díky bohu jsem napotřetí vyfasovala komisaře ze všech vůči chybičkám vůbec nejtolerantnějšího. „Kdo to neudělá s Tomkem,“ říkalo se, „je teda fakt levej.“ Mohla jsem si tedy oddechnout, že nejsem levá. Ale že bych byla ta pravá za volant, se také říct nedá. Důkazem toho jsou kondiční jízdy v režii mého otce. Ten byl zprvu velmi mile překvapen. Zřejmě totiž očekával katastrofický scénář, namísto toho jsem ho mile překvapila, když jsem se pangejtům vyhýbala obloukem, a dokonce ani spojka pod mojí nohou neutrpěla žádnou popáleninu. Asi se však jednalo pouze o haló efekt, který byl v brzké budoucnosti stornován mým skoro nabouráním při neobratném vyjíždění z před baráku. Veškeré iluze pak definitivně padly při jednom z příjezdů k domu. Táta se se zoufalstvím v očích křečovitě držel madla umístěného nad bočním okénkem a křičel: „Brzdi!“ Já se hájila faktem, že jsem tu nohu na brzdě přeci měla a že ta reakce byla naprosto přehnaná. Nic naplat. Kromě mých a otcových nervů tuhle krizovku nepřežilo ani madlo, které po samotné akci smutně koukalo urvané v tátově dlani.

Nyní jízdu co jízdu nastupuji do auta s tepovovou frekvencí blížící se infarktu a s očekáváním velkého dramatu. Poslední takovou komickou scénku, jak z filmu vystřiženou, jsem zažila docela nedávno. Příčinou bylo nespočetné chcípnutí motoru při couvání. To už se taťka jako obvykle rozhulákal na celé auto a mně se začaly slzy kutálet po tváři. Ve zpětném zrcátku jsem pozorovala v křečích se svíjející sestru, která skoro taky začala brečet, ale smíchem. Celé situaci jsem nasadila korunu, když jsem na pokraji momentálmího nervového zhroucení na otce vyjekla: „Už jdi do prdele!“ Bylo mi jasné, že jsem přestřelila, ale jelikož tátovi zřejmě taky došlo, že mě svým přehnaným výstupem nadělal místo mozku ze stresu kostku, tak jinak jistojistě následující pohlavek nahradil zpytujícím mlčením. Když se to tak vezme, tak mu ani nic jiného nezbylo. Jelikož kdyby se se mnou nepáral, jednu mi vrazil, a nedej bože mě tak svou ohromnou tlapou omráčil, zkejsli bychom tam v tom prdelákově minimálně další dvě hodiny čekáním buď na moje probrání se nebo v případě táty na vyprchání obědového pivíčka z krve.

Od této poslední tragikomické grotesky jsem se na volant neopovážila skoro ani pomyslet. Ze všeho nejdřív si totiž musím udobřit tátu a pak se zkusím s pochlebovačnými úmysly připlazit k našemu veleváženému vozu, abych si i jej získala na svou stranu. A když ani to nezabere, budu muset řidičáku a veškerému svému řidičskému snažení vystrojit důstojný pohřeb a vrátit se na sedačku vpravo, na pozici kybicanta.

Autor: Martina Válková | sobota 18.5.2013 18:50 | karma článku: 12.51 | přečteno: 766x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Milan Radek

Co dokážou zubožené menšiny které emigrují za lepším životem

Poté co Španělé a Portugalci dobyli ty civilizované národy v Americe, a Angláni se museli spokojit s divochy, tak zubožení Evropaně si to našněrovali do Ameriky. Území kde dnes leží USA bývalo obydleno kulturami které neviděly

22.7.2017 v 0:15 | Karma článku: 13.59 | Přečteno: 205 | Diskuse

Jana Slaninová

Burácející kina

V době, kdy moje o dva roky mladší ségra byla "mazák", protože už chodila na základce do první třídy, na zahradě u babičky zakopla o skleničku a jak pád nemohla vybrat, ještě na ni dupla.

21.7.2017 v 20:02 | Karma článku: 9.33 | Přečteno: 329 | Diskuse

Pavel Hruban

Blahoslavený Hroznata

V letošním roce uplynulo 800 let od smrti blahoslaveného Hroznaty, člena premonstrátského řádu a patrona plzeňské diecéze.

21.7.2017 v 16:49 | Karma článku: 9.27 | Přečteno: 214 | Diskuse

Lucie Pražáková

Damiánův zápisník

Mívali jsme černého kocoura, říkali jsme mu Damián. Damián již několik let prohání se svojí tříbarevnou kamarádkou Lindou duhové myšky v kočičím nebi, před nedávnem jsem však ve sklepě mezi starými krámy našla jeho zápisník.

21.7.2017 v 15:47 | Karma článku: 12.07 | Přečteno: 162 | Diskuse

Milan Šupa

Jsou Slované méněcenná rasa? Z hlediska západu žel ano!

Pro západ jsou Slované stále cosi méněcenné, co mu má sloužit. Západ totiž vždy byl a stále je vůči Slovanům nepřející a nevraživý.

21.7.2017 v 15:15 | Karma článku: 37.45 | Přečteno: 1893 | Diskuse
Počet článků 11 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 780
Teď už "odmaturantka", co si uskutečnila svůj sen a studuje žurnalistiku. P.S. Nemám ráda konvence, zato miluji hokej.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.