Při všech těch řečech o nutnosti podpory umění a kultury, které mají lidi povznést a přinést jim určitou dávku osvěty, si vždy vybavím, kdo za realizací mnohých kulturních projektů stojí; bohémští volnomyšlenkáři a hedonisté s nulovým či velmi osobitým smyslem pro řád a pravidla.
Co asi tak myslíte, že se po večerech dělá na různých divadelních nebo tanečních festivalech? Chlastá. Je tu však určitá odlišnost od ostatních oblígátních ožíraček lidí vůči kultuře imunních, a to sice v provedení. Takový umělec vždycky musí mít něco extra. Proto ani při požívání alkoholu nelení, a maximum své kreativity uplatní i na tomto poli působnosti. Jakkoli si mí rodiče mohli myslet, že dělají dobře, když mě svěřili do péče tanečního studia! Nejvíce zážitků a zkušeností spojených s alkoholem a drogami jsem získala právě zde. Jistou dávku uklidnění lze nalézt ve skutečnosti, že jiní vrstevníci se druhý den lečí z kocoviny, kdežto my musíme fyziologické projevy spojené s tímto jevem překonat, abychom se na jevišti vydaly z maxima a vyvolaly v divácích nanejvýš příjemný estetický prožitek.
V tomto ohledu jsem tedy nikdy netrpěla mylnými bludy o vybraných způsobech umělců. Na druhou stranu jsem však vždy žila v domnění, že se dlouhodobé navštěvování takovýchto výchovně vzdělávácích zařízení musí nějak pozitivně na dětech projevit. Ať už ve smýšlení, vyjadřování nebo obecně chování jako takovém. Bohužel jsem však nedávno prožila jednu velkou deziluzi. Sedím si to takhle spolu s ostatními členkami našeho souboru v autobuse, směr Varnsdorf taneční festival Tanambourrée. Tu a tam se ohlédneme na chichotající se výrazně mladší holky, zhruba tak ze čtvrté třídy. Najednou se jedna z nich zjeví jako duch za mnou, a sotva stačím nějak zareagovat na zaklepání na rameno, podává mi přeložený kus papíru se slovy: „Tady ti posíláme pohádku.“ Stálo mě to hodně uvažování, zda-li je vhodné tento druh textu zveřejnit, nakonec jsem se však rozhodla pro publikování, jelikož se domnívám, že ani slova, kterými bych danou sprosťárnu popsala, by nikdy sama o sobě neměla takovou vypovídající hodnotu jako sprosťárna samotná.
„Můj děda ojel mojí ségru, nasadil si kondom a vykouřil jí to prso. A potom to tam strčil. Voblízal ji pyču, k tomu si pšouknul. Když jí vošoustal, tak se posral. Pak se na ni vychcal a potom ona mu ho vyhonila.“ podpisy: Krávy
Dám vám pár vteřin na rozdýchání, než kromě všech těch sprostých slov stačíte vstřebat i „pyču“ s tvrdým y. Tenkrát jsem se na účet potrefených čtvrťaček neubránila výchovnému proslovu a moralizování. Jakkoli jsem se snažila uchlácholit myšlenkou, že ani já jsem ve stejném věku nebyla jiná, nešlo to. Já totiž jiná byla. Živě si vzpomínám, jak jsem se někdy odhadem ve druhé třídě nechala strhnout vlnou právě frčících volů, a tu a tam jsem svůj slovní projev okořenila spojením „ty vole“. Také mám živě v paměti, jak tenkrát reagovala babička, když se dozvěděla o expresivnosti mého vyjadřování. Radost z toho rozhodně neměla... Též si v této sovislosti vybavuji, jak jsme pokaždé se sestrou přicházejíc k druhé babičce spiklenecky ještě před brankou domu pronesly: „Konec sprostých slov v Čechách“ a v průběhu návštěvy se museli hlídat, aby nám z úst nevyklouzla ani „sranda“.
Druhá zarážející věc je, kde na to ty děti chodí? Nebudu předstírat, že jsem si ve stejném věku myslela, že děti nosí čáp. Ale že bych rozlišovala druhy sexuálních praktik, a ještě k nim zakomponovala vyprazdňování?! Když už nic, tak mě může hřát na srdci, že si děda aspoň nasadil kondom...
Co rodič nadělá. To by své děti musel nechat vyrůstat izolovaně od okolního světa. Co se mě týče, radši své dítě (jednou) nechám sprosťačit někde na výtvarném kroužku, než mezi partou flinkajících se cápků.
Holt to musíme brát tak, že stejně jako se rozvíjí technika, věda a kdeco jiného, rozvíjí se i sprosťačení. Ostatně, Helenka Součková z mého oblíbeného Hrdého Budžese je toho důkazem.
