Vězněm na pár hodin

Ve středu 28.3. nastoupila do výkonu trestu v místní rýnovické věznici část studentů 3.A a septimy, konkrétně účastnici semináře aktuální svět... To pochopitelně není až tak úplně pravda, spíš jsem si jen chtěla vyzkoušet roli bulvární redaktorky a přimět tak vás ostatní, abyste si tento článek přečetli. Ve skutečnosti to bylo totiž nějak takto...

Jak již mnozí z Vás ví, (nebo také neví), tak na naší škole je od letošního roku poprvé vyučován seminář aktuální svět. My, studenti 3.A a septimy v něm probíráme aktuální problémy domácího ale i světového měřítka, které si předem sami zvolíme, a které nás jako mladou generaci zajímají. Ze všeho nejdříve jsme byli zasvěceni do problematiky adopce registrovanými páry, ovšem pak jsme trochu přitvrdili a rozhodli si zahrát možná tak trochu na bohy, kteří budou rozhodovat o životě zločinců. Před námi se vyskytlo téma „Trest smrti“ a otázka zněla jasně. „Ano, či ne ?“ Když už jsme si v našich hlavách konečně utřídili odpověď na tuto tázku, dostali jsme bojový úkol č. 1, a to zjistit, jak je na tom naše nejbližší okolí. Vydali jsme se tedy mezi jablonecké spoluobčany a dotíravě jsme jednoho po druhém zastavovali, abychom z nich vymámili jejich vlastní názor. Zhruba 2/3 by ty nejtěžší hříšníky a provinilce po právu „odměnila“ smyčkou kolem krku, zbytek by podle všeho byl o něco umírněnější a držel by se nepsaného pravidla „Život si nedal, tak ho jinému neber“. Méně bojovějším úkolem č.2 bylo interpretovat svůj názor na trest smrti a zároveň přesvědčit, že právě ten náš je ten jediný správný. Někdy v této fázi práce se nadhodil nápad, co takhle jít do věznice ? Na teoretické úrovni se již téměř můžeme zařadit mezi experty, tak proč nezabrousit spíše do praktické sféry tohoto problému ?! Takhle se to řekne respektive napíše snadno, ale uskutečnění tohoto plánu nebylo samo o sobě až tak triviální. Nejdříve to vypadalo na jasný knock-out, věznice vs. Randovka 3:0. Až po táhlé komunikaci skrz maily se našim vyučujícím Petru Koutkovi a Magdě Rýdlové podařilo dohodnout termín někdy na konci března. To se sice tak trochu vymykalo časovému plánu naší výuky, jelikož v současné době probíráme již jiné téma, (konkrétně ACTU a vše ostatní s ní spjaté), ale důležité bylo, že se podařilo zápas dovést do vítězného konce.

Plynul den za dnem, až tu byla středa 28.března a s ní i poslední bojový úkol č.3, (přívlastek „bojový“ v tuto situaci pasuje víc než kdy dříve), který má co dělat s trestem smrti. Jako bychom měli na pár hodin nastoupit do výkonu trestu v místí rýnovické věznici a na vlastní kůži měli okusit společnost muklů a bachařů. Odhodláni podstoupit toto možná lehce ohrožující dobrodružství jsme se tedy sešli okolo půl deváté ráno před obrněným vstupem do věznice. Ačkoli nikdo z nás nevypadá na potencionálního zločince nebo snad komplice některého z vězňů, byli jsme všichni nuceni předložit své občanské průkazy k ověření totožnosti (a ne jednou) a podrobit se osobní prohlídce. Mezi tím, co část z nás procházela detekčním rámem, nám náš průvodce pan Petr Chvojka vyprávěl jeden z mnoha kriminálních příběhů, nad kterým by ne jeden psychicky utužilý člověk strnul, natož pak skupinka mladých studentů. Naši pozornost si čas od času propůjčili jen gestikulující vězni, již hulákali cosi nad našimi hlavami. To už jsme se ale vydali do prostorů jedné z budov, abychom si prohlédli standardní celu. Její obyvatelé měli poněkud napilno; prahy se leskly čerstvým nátěrem, tudíž jsme museli býti obezřetní. Jen co jsme s maximální pozorností překročili barvou čpící práh, první myšlenka, co mi proběhla mozkovými závity, zněla asi nějak takto: „To tu mají uklizeno takhle pořád ?“ No a jelikož se myšlenka rodí v ústech, tak ke mně již směřovala odpověď od pana Chvojky. „No musej, to by byl jinak mazec.“ Doprovodný komentář „Tak tohle nemám ani já doma...“ jsem si již raději nechala pro sebe. Jen pro představu – místnost tak o velikosti 30 metrů čtverečných, kde bylo naskládáno pět dvoupatrovek, tedy 10 mužů, kteří jsou nuceni sdílet každý s každým všední i nevšední okamžiky svého života za mřížemi a pokud možno si je neznepříjemňovat. Postele ustlané, na plechových skříňkách vyrovnané osobní věci, na stolech uspořádané hrnky, čisto a uklizeno... Než jsme si to všechno stačili prohlédnout, už dovnitř vcházel očekávaný host ve vězeňském „stejnokorji“, který se uvedl jakýmsi písmeno-číselným kódem, který ho odlišoval od ostatních vězňů. Až poté vyšlo najevo, že jeho skutečné jméno je Robert. Robert nám ve zkratce přečetl svůj osobní příběh, proč tu právě stojí před námi v šedomodrém munduru a co tomu předcházelo. Kromě udivených pohledů následovaly i dotazy směřované na něj samotného. Po krátkém setkání s Robertem jsme navštívili ještě místní jídelnu a samotku nebo-li jinak také zvanou „díru“. Celá prohlídka byla protkaná zvláštními až skličujícími pocity, filozofujícími myšlenkami a zvědavými dotazy. Alespoň tedy co se týče mě. Ono taky ne každý den máte tu možnost ocitnout se v nejbližším okolí zhruba šesti set zločinců, od neplatiče alimentů až po masové vrahy. Po samotné „exkurzi“ vnitřních prostorů jsme opět prošli kontrolou a usadili se i s vychovatelem panem Chvojkou ve společenské místnosti. Ačkoli jsme se již během obchůzky dozvěděli hromady nových informací, jakoby to bylo stále málo. Nad hlavami se nám jako obláčky páry zjevovaly stále další a další otazníky a my pořád nebyli nasyceni. Až po hodinovém tázacím bombardování, (kterému mimochodem pan Chvojka čelil velice úspešně a veškerý náš útok odrazil), jsme byli nuceni svá ústa jako bombardéry uzavřít a vydat se zapomocí svých nohou zpět do školy.

Na závěr snad jen poděkování našim profesorům za zdařilou a ohromující „exkurzi“, která v našem dosavadním pobytu na Randovce nemá obdoby. Akce podobného typu nám rozšiřují obzory a pomáhají obohacovat naše studium o cenné zkušenosti, které třeba (nic proti matematice) binomickou rovnicí jen těžko vyvážíme.

Fakta a osobní postřehy:

• Vězni se nakonec nemají tak špatně (dodržují-li své závazky); jídlo téměř až pod nos, teplá postel, sportovní aktivity, posilovna až dvakrát týdně, knihovna o kapacitě 3 500 knih, možnost studia na střední i vysoké škole během výkonu trestu,... Nakonec si po určité době mohou požádat o podmínečné propuštění.
• 1 vězeň na den stojí daňového poplatníka 600 Kč.
• České věznice jsou přeplněné, bude se propouštět ? No to snad ne !
• Rýnovická věznice je prý poměrně oblíbená. Zejména proto, že tam dobře vaří a nešidí porce.
• V rýnovické věznici je okolo 600 vězňů a 300 zaměstnanců. Kapacita je zhruba na 117%.
• Útěk (vyjma pokusu s helikoptérou) považuji za nemožný; žádný prý také nebyl uskutečněn.
• Vězni jsou vskutku vynalézaví. Propašovat lze nedovolené předměty i jinými způsoby než jen pomocí řitního otovoru...
• Prostory ve věznici vskutku nejsou nijak úchvatné, konstrukcí připomínají staré zatuchlé komunistické budovy. Čemu se také divit, není to prázdninové centrum.
• Samotná vůle propuštěného zločince začlenit se do společnosti nestačí. Rozhodují především okolnosti jako.. Najdu práci ? Budu mít kde bydlet ? Nepotkám staré známé komplice ?
• Začlenění bývalých vězňů do společnosti musí být obtížné, až bych skoro řekla nemožné.
• Odsouzení na doživotí se třeba celý rok nedotknou holé země.
• Homosexuální prostituce není ve věznicích ojedinělým úkazem.
• Oblíbená pochoutka muklů – olejovky v trojobalu, jako chuťovka k televizi.
• Zločinci nemusí být hlupáci.
• Práce ve věznici musí být brána s nadhledem, jinak by asi člověk zcvokl.
• Docela se tam s těmi vězni musí patlat. Lidská práva sem, lidská práva tam...
• Mezi lidmi na ulici bych vraha jen těžko poznala...
• Od středy můj oblíbený citát: „Ukažte mi vaše vězení a já vám řeknu, jaká je vaše společnost.“ (Winston Churchill)