Au aneb Když existence bolí

Tímto článkem chci v ostatních bytostech vyvolat potřebu se vyjádřit. Vím totiž, že na tuto nízkou frekvenci nejsem naladěna sama...  

Je vlahé letní ráno. Ležím zachumlaná v teplé těžké peřině v posteli. Slunce se mermocí snaží prodrat skrz zatažené žaluzie a pošimrat mě na tváři. Já jsem však otočená směrem od okna ke studené zdi a jediné, co si přeji, je tma, ticho a znovu usnout.

Že bych měla depresi? Tuhle otázku si pokládám čím dál tím častěji a stále nemohu najít jednoznačnou odpověď. O této nemoci jsem přečetla nespočet článků. Úplně se však nemohu ztotožnit ani s jediným z nich, a tak se ptám, kde je hranice špatné nálady a kde naopak propast zvaná deprese?

Je deprese, když mi má vlastní existence přijde nadbytečná? Jako bych jí byla obtěžkána a veškeré snažení o lepší život přichází vniveč. Nemám vůli ani odhodlání. A abych sama sobě dokázala, že může být chyba i mimo mě, zkouším se ve vlastních vzpomínkách tiše vrátit do minulosti. Někde se přeci muselo něco pokazit. Ještě před pár lety mi všechno přišlo tak jasné. „Učíme se, abychom dané vědomosti či zkušenosti mohli jednou zúročit v zaměstnání. Pracujeme, abychom vydělávali. Vyděláváme, abychom se uživili...“ Život měl tak jasnou podobu a pevně stanovený řád. Zatímco tehdy byl můj životní prostor pravidelně větrán a obohacován novou energií, dnes se v něm dusím, neb jsem za ty léta všechen ten vzduch vydýchala. Takřka denně se zmítám ve zmaru a beznaději a myšlenka vzdát ten boj, mi nezřídka připadá osvobozující.

Často se uvádí, že jedním z pomocných mechanismů při úzkostnýchj stavech je komunikace, jinak řečeno svěř se druhým. Já o svém problému nechci mluvit. Příčí se mi představa, že bych někomu měla vykládat o tom, jak se cítím, jakými stavy procházím. Zkuste si představit nototirckého lháře a vtipálka, který se vám svěří s tím, že je HIV pozitivní. Vy se jeho vtípku napoprvé zasmějete a abyste dali najevo lehkovážnost, s jakou danou informaci přijímáte, mávnete ostentativně rukou. Při druhém pokusu se ušklíbnete a vzápětí přidáte komentář: „Trochu blbej vtip, ne.“ A při třetí marné snaze postiženého vyvolat u vás solidární jednání jen pohrdavě pozvednete obočí, nakrabatíte čelo a s výrazem naprostého znechucení odejdete. Tak bych si připadala. Jako ten notorickej nemocnej lhář. Proto si tohle hořké tajemství nechávám pro sebe.

Kromě strachu z opovržení a nepochopení se ještě bojím jiné věci, a sice toho, že by se našel někdo (a to by se určitě našel), kdo by tenhle můj stav označil za prachsprostou lenost. Nebo spíše se ani tak nebojím toho, že by to řekl, nýbrž toho, že by snad i mohl mít pravdu...

Tento text bych otevřeně označila za myšlenkový klistýr. Ač se za něj lehce stydím, ulevilo se mi. Nyní jen mohu čekat, kdy se mi zas v mozku nahromadí odpad podobného typu. Pak jistě bude čas na další očistu. Otazník však visí nad způsobem, jakým ty sračky z hlavy dostanu...