Au aneb Když existence bolí
Je vlahé letní ráno. Ležím zachumlaná v teplé těžké peřině v posteli. Slunce se mermocí snaží prodrat skrz zatažené žaluzie a pošimrat mě na tváři. Já jsem však otočená směrem od okna ke studené zdi a jediné, co si přeji, je tma, ticho a znovu usnout.
Že bych měla depresi? Tuhle otázku si pokládám čím dál tím častěji a stále nemohu najít jednoznačnou odpověď. O této nemoci jsem přečetla nespočet článků. Úplně se však nemohu ztotožnit ani s jediným z nich, a tak se ptám, kde je hranice špatné nálady a kde naopak propast zvaná deprese?
Je deprese, když mi má vlastní existence přijde nadbytečná? Jako bych jí byla obtěžkána a veškeré snažení o lepší život přichází vniveč. Nemám vůli ani odhodlání. A abych sama sobě dokázala, že může být chyba i mimo mě, zkouším se ve vlastních vzpomínkách tiše vrátit do minulosti. Někde se přeci muselo něco pokazit. Ještě před pár lety mi všechno přišlo tak jasné. „Učíme se, abychom dané vědomosti či zkušenosti mohli jednou zúročit v zaměstnání. Pracujeme, abychom vydělávali. Vyděláváme, abychom se uživili...“ Život měl tak jasnou podobu a pevně stanovený řád. Zatímco tehdy byl můj životní prostor pravidelně větrán a obohacován novou energií, dnes se v něm dusím, neb jsem za ty léta všechen ten vzduch vydýchala. Takřka denně se zmítám ve zmaru a beznaději a myšlenka vzdát ten boj, mi nezřídka připadá osvobozující.
Často se uvádí, že jedním z pomocných mechanismů při úzkostnýchj stavech je komunikace, jinak řečeno svěř se druhým. Já o svém problému nechci mluvit. Příčí se mi představa, že bych někomu měla vykládat o tom, jak se cítím, jakými stavy procházím. Zkuste si představit nototirckého lháře a vtipálka, který se vám svěří s tím, že je HIV pozitivní. Vy se jeho vtípku napoprvé zasmějete a abyste dali najevo lehkovážnost, s jakou danou informaci přijímáte, mávnete ostentativně rukou. Při druhém pokusu se ušklíbnete a vzápětí přidáte komentář: „Trochu blbej vtip, ne.“ A při třetí marné snaze postiženého vyvolat u vás solidární jednání jen pohrdavě pozvednete obočí, nakrabatíte čelo a s výrazem naprostého znechucení odejdete. Tak bych si připadala. Jako ten notorickej nemocnej lhář. Proto si tohle hořké tajemství nechávám pro sebe.
Kromě strachu z opovržení a nepochopení se ještě bojím jiné věci, a sice toho, že by se našel někdo (a to by se určitě našel), kdo by tenhle můj stav označil za prachsprostou lenost. Nebo spíše se ani tak nebojím toho, že by to řekl, nýbrž toho, že by snad i mohl mít pravdu...
Tento text bych otevřeně označila za myšlenkový klistýr. Ač se za něj lehce stydím, ulevilo se mi. Nyní jen mohu čekat, kdy se mi zas v mozku nahromadí odpad podobného typu. Pak jistě bude čas na další očistu. Otazník však visí nad způsobem, jakým ty sračky z hlavy dostanu...
Martina Válková
Můj den
Včerejší den stál za hovno. Ráno jsem se chtěla nasnídat, ale nenasnídala. Nebylo čím. Teda vlastně bylo, ale nechtělo se mi s tím připravovat. Taky by ho neubylo, kdyby mi JEDNOU za život udělal snídani.
Martina Válková
Seznamte se, seznamte se, seznamte se...
Hledání partnerů nebylo nikdy snazší! Věk kolem třiceti, vysportovaný blonďák s vysokoškolským vzděláním? Jak je libo! Stačí nastavit správný filtr, vybrat si v tom moři potenciálních partnerů právě toho pro vás a hurá se seznamovat! Ale...
Martina Válková
Obrana Šefrova
Vzhledem k negativním událostem, které následovaly po publikování mého článku „Bez nervů se želez se mnou za volant nelez“ (http://martinavalkova.blog.idnes.cz/c/341022/Bez-nervu-ze-zelez-se-mnou-za-volant-nelez.html), jsem okolnostmi nucena napsat článek, v němž bych ráda ospravedlnila autoškolu pana Šefra v Jablonci nad Nisou a jeho samotného.
Martina Válková
Chceš-li z děcka sprosťáka míti, nech ho s ostatními děcky žíti!
Při všech těch řečech o nutnosti podpory umění a kultury, které mají lidi povznést a přinést jim určitou dávku osvěty, si vždy vybavím, kdo za realizací mnohých kulturních projektů stojí; bohémští volnomyšlenkáři a hedonisté s nulovým či velmi osobitým smyslem pro řád a pravidla.
Martina Válková
Bez nervů ze želez se mnou za volant nelez
Ať už jedu autobusem, jdu pěšky po ulici nebo stojím na zastávce, pokaždé s nesmírnou zvědavostí pozoruji své okolí. Leccos jsem už za ty léta vypozorovala. Mimo jiné třeba to, že počet řidičů žen se neustále zvyšuje. Tak mě nenapadlo nic lepšího, než řady něžného pohlaví za volantem ještě o něco rozšířit...
Martina Válková
Glosa: Rath má hlad!
Tímto článkem bych ráda upozornila na špatný zdravotní stav Davida Ratha a zacházení s jeho osobou.
Martina Válková
O holce otylce
Krásný den přeji vám, co řekli jste si v tuto chvíli, že osud je jen slovní klam a že nevěříte v jeho síly.
Martina Válková
Dušená demokracie na víně
„Jste-li jedlíci se silným žaludkem a máte rádi ostrá jídla, rozhodně si tento jednoduchý recept oblíbíte! Jinde by senátory a poslance hodili rovnou na hnůj, my je beze zbytku využijeme.“
Martina Válková
Kráva
Kolikrát už jste v životě nějakou osobu označili za krávu? Asi byste to na prstech nespočítali. Původně jsem chtěla napsat, že lidé mají mezi zvířaty celý arzenál nadávek. Ale když jsem si kromě krávy vzpomněla už jen na vola a slepici, zamítla jsem to.
Martina Válková
Mezilidské vztahy současnosti
Vztah. Podstatné jméno abstraktní o pěti písmenech rodu mužského neživotného, skloňované podle vzoru hrad. Z jeho písmen lze také poskládat minimálně další dvě slova, konkrétně tah a vaz, která s tímto výrazem nemají nic společného. Teď se ale namísto hraní si s písmeny pojďme podívat na hlubší význam tohoto slova a jeho podobu v našem světě, světě lidí.
Martina Válková
Vězněm na pár hodin
Ve středu 28.3. nastoupila do výkonu trestu v místní rýnovické věznici část studentů 3.A a septimy, konkrétně účastnici semináře aktuální svět... To pochopitelně není až tak úplně pravda, spíš jsem si jen chtěla vyzkoušet roli bulvární redaktorky a přimět tak vás ostatní, abyste si tento článek přečetli. Ve skutečnosti to bylo totiž nějak takto...
- Počet článků 12
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 739x
P.S. Nemám ráda konvence, zato miluji hokej.